Pokud jde o výroky stěžovatele označujícího soudce za „kreténa“, „blbečka“ či „pokřiveného chudáka“, Ústavní soud konstatuje, že tyto výroky stěžovatele zjevně vybočují z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti – ve skutečnosti se jedná o pejorativní až vulgární výrazy, které byly samy o sobě s to znevážit osobu rozhodujícího soudce. Takové pejorativní až vulgární výrazy jsou podle judikatury ESLP chráněny pouze výjimečně – a to například tehdy, pokud jsou vyprovokovány podobně či stejně ostrými výroky ze strany soudce na adresu účastníka řízení či jeho právního zástupce [tzv. odvetná (counterattaack, Gegenschlag) funkce svobody projevu.
Rozsudek Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1486/15 z 9.2. 1916 – Přečin pohrdání soudem a svoboda projevu
Stěžovatel v dubnu 2010 u okresního soudu při rozhodování o vzetí do vazby uvedl, že rozhodující soudce „na něho působí dojmem, že není psychicky v pořádku, a že to vypadá, že je soud v rukou blázna, po vyhlášení usnesení o vzetí do vazby prohlásil, že rozhodnutí vydal soudce, který nebyl schopen doložit svůj zdravotní stav, že je důvodné se domnívat, že je nepříčetný a právě se zbláznil, dále uváděl, že u soudu mají ještě daleko větší kretény než v u jiného jmenovaného soudu a soudce nazval blbečkem a kreténem“. V průběhu hlavního líčení na dotaz soudce, zda si přečetl písemné odůvodnění rozhodnutí o vzetí do vazby, odpověděl, „že výtvory psychopatů zásadně nečte a dotázal se soudce, zda se vyrovnal s jeho námitkou nepříčetnosti s tím, že vznesl právě námitku nepříčetnosti a nikoli kretenismu, kterou vznáší právě nyní, dále uváděl, že při rozhodování o vzetí do vazby se soudce choval jako psychicky vyšinutý člověk, opakovaně se dožadoval, aby soudce doložil, že je psychicky příčetný, ve své závěrečné řeči pak soudce označil za nebezpečnou osobu, masově zneužívající své pravomoci, jako pokřiveného chudáka, který nutně vyžaduje psychologicko-psychiatrické vyšetření, s tím že jeho bludy odmítá dále poslouchat, a takto jednal, přestože byl předsedou senátu opakovaně vyzýván, aby takových výroků zanechal a upozorněn na skutečnost, že může být vykázán z jednací síně.Podle soudu stěžovatel tímto jednáním spáchal přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. b) trestního zákoníku.
Stěžovateli byl již v jiném řízení uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, protože se dopustil přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (vůči místopředsedovi obvodního soudu) a zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (zlomil palec příslušníku justiční strážce při potyčce, kterou vyprovokoval). Uvedený výrok o trestu okresní soud zrušil a místo toho uložil stěžovateli za všechny tři trestné činy souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Uvedl, že obžalovaný se dopouští trestné činnosti téže povahy opakovaně a dosavadní sankce vůči němu nesplnily svůj účel. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl. A následně Nejvyšší soud v Praze dovolání odmítl. Podle Nejvyššího soudu je bez jakýchkoliv pochyb, že jednání stěžovatele se nacházelo mimo mantinely civilního i správního práva.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že má právo bránit se nespravedlivému postupu proti němu, kterého se navíc orgány veřejné moci dopouštějí opakovaně a tím zvyšují jeho citlivost na takový postup. Podle stěžovatele byly jeho výroky reakcí na hrubě nezákonný postup v trestním řízení a při rozhodování soudu o vazbě. Poukazuje na to, že jeho trestní stíhání v původní trestní věci bylo později zastaveno a za vykonanou vazbu byl odškodněn. Rovněž namítá, že jeho jednání postrádá intenzity požadované trestním zákonem a není přečinem, nýbrž maximálně přestupkem. Podle stěžovatele mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda nebylo porušeno stěžovatelovo právo na svobodu projevu, a sice s ohledem na skutečnost, že trestní zákoník a § 336 představuje zákonem stanovené omezení svobody projevu.
V projednávaném případě není pochyb o tom, že stěžovatel předmětné výroky, za něž byl odsouzen, vůči soudci okresního soudu skutečně pronesl; to ostatně nezpochybňuje ani stěžovatel. Jádrem sporu je otázka, zda z ústavněprávního hlediska obstojí závěr, že pronesením těchto výroků stěžovatel spáchal trestný čin a že uložený trest je přiměřený. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že jeho výroky byly reakcí na postup a rozhodování soudu, které považoval za nezákonné.
Stěžovatel předmětnými výroky pronesenými v průběhu soudních jednání opakovaně vyjádřil pochybnosti o příčetnosti konkrétního soudce okresního soudu a označil ho mimo jiné za „blbečka“, „kreténa“, „psychopata“ a „psychicky vyšinutého“. Tyto výroky na jedné straně směřují k popisu psychického stavu soudce, na druhé straně vyjadřují i stěžovatelovo negativní hodnocení. Jeho projev a výroky v něm obsažené tedy kombinují skutkový a hodnotící prvek. Tyto výroky proto Ústavní soud hodnotí jako hybridní. Tato klasifikace platí i pro výrok stěžovatele, že soudce masově zneužívá své pravomoci – ten sice nesměřuje k charakteristice psychického stavu soudce, ale týká se způsobu, jakým vykonává svou funkci, a dal by se považovat za nařčení z kárného provinění nebo trestné činnosti, nicméně i u tohoto výroku lze přijmout argumentaci stěžovatele, že tímto výrokem chtěl vyjádřit svůj názor. S ohledem na celkové vyznění všech výroků a kontext tedy považuje Ústavní soud i tento výrok za hybridní.
Vzhledem k tomu jde o hybridní výroky, u nichž je třeba zkoumat, zda mají dostatečný skutkový základ. . Pokud jde o výroky týkající se údajného špatného psychického zdraví soudce (že se soudce „zbláznil“, že je „nepříčetný“, že je „psychopat“ či „psychicky vyšinutý“), pro zvýšenou toleranci vůči projevu stěžovatele v projednávané svědčí, že šlo o projev obviněného (kritérium kdo) učiněný ústně při jednání v soudní síni (kritérium kde). Naopak k tíži stěžovatele jde, že šlo o kritiku konkrétního soudce okresního soudu (kritérium vůči komu), a nikoliv soudní moci jako celku. Dále v neprospěch stěžovatele hovoří i to, že šlo o kritiku ad personam (soudce) a nikoliv kritiku ad rem (jeho rozhodnutí) a skutečnost, že tyto výroky stěžovatele byly velmi expresivní (kritérium jak). Navíc tyto výroky nesměřovaly do profesní sféry soudce, nýbrž do jeho soukromé sféry (kritérium co). Ústavní soud v této souvislosti již dříve konstatoval, že nevylučuje, že ve výjimečných případech může špatné psychické zdraví soudce negativně ovlivňovat práci soudce. V takové situaci by se kritika tohoto stavu již týkala způsobu, jakým dotyčný soudce vykonává svou funkci, tedy jeho profesní, a nikoliv soukromé sféry. Stejně tak může být za určitých okolností neslučitelné s výkonem soudcovské funkce i deviantní chování soudce a může tak založit legitimní důvod pro kritiku dotčeného soudce. Taková kritika se ovšem musí zakládat na objektivních důvodech. Za okolností, kdy v neprospěch stěžovatele hovoří většina kritérií uvedených v předchozím bodě tohoto usnesení, je tedy nezbytné, aby stěžovatel pro své výroky předložil alespoň nějaké objektivní zdůvodnění (tj. například špatnou artikulace soudce, zjevně nesouvislý projev soudce, jeho usínání v soudní síni či jiný viditelný jev, který by i nezávislý pozorovatel mohl vnímat jako indikaci zdravotního handicapu soudce); pokud tak neučiní, jeho výroky nemají dostatečný skutkový základ a nepožívají ochrany čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Takové objektivní zdůvodnění však stěžovatel nepředložil. Ústavní soud s ohledem na tyto okolnosti konstatuje, že tyto výroky stěžovatele neměly dostatečnou oporu ve skutkovém základu, a tudíž jde o excesivní projev, který nepožívá ústavněprávní ochrany.
Pokud jde o výroky stěžovatele označujícího soudce za „kreténa“, „blbečka“ či „pokřiveného chudáka“, Ústavní soud konstatuje, že tyto výroky stěžovatele zjevně vybočují z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti – ve skutečnosti se jedná o pejorativní až vulgární výrazy, které byly samy o sobě s to znevážit osobu rozhodujícího soudce. Takové pejorativní až vulgární výrazy jsou podle judikatury ESLP chráněny pouze výjimečně – a to například tehdy, pokud jsou vyprovokovány podobně či stejně ostrými výroky ze strany soudce na adresu účastníka řízení či jeho právního zástupce [tzv. odvetná (counterattaack, Gegenschlag) funkce svobody projevu. Shodně přistoupil k obdobným výrokům i ESLP v rozsudku ve věci Skałka proti Polsku ze dne 27. 5. 2003, stížnost č. 43425/98. V této věci stěžovatel označil členy polského soudu za „nezodpovědné šašky“ („irresponsible clowns“) a jednoho soudce kromě jiného i za „neuvěřitelného kreténa“ („outstanding cretin“, „spotegovany kretyn“) – ESLP poukázal na to, že tato urážlivá slova stěžovatel použil, aniž by vznesl konkrétní námitky a vysvětlil, proč byla tak silná reakce podle něj na místě (Skałka proti Polsku, § 36-37). V projednávané věci soudce žádné urážlivé výroky, které by mohly legitimně zavdat příčinu k tak intenzivní reakci (takovým výrokem by mohly být například urážky soudce na adresu stěžovatele v průběhu jednání soudu) vůči stěžovateli nepronesl a stěžovatel neuvedl pro svou silnou reakci žádné jiné legitimní důvody. Z tohoto důvodu tyto výroky nepožívají čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že žádný právní řád ani soudní soustava není imunní vůči chybám, přesto se jejich výskyt snaží cestou řádných a mimořádných opravných prostředků minimalizovat. Jedinec, který považuje soudní rozhodnutí za nezákonné, nebo dokonce protiústavní, se tak proti němu musí bránit pomocí těchto právních prostředků, a nikoliv slovním napadáním soudu. Je legitimní žádat totéž i po stěžovateli, přestože Ústavní soud uznává, že ten se svého práva v jednom případě domohl až u ESLP. V projednávaném případě navíc kritiku stěžovatele vyvolalo rozhodování o vazbě, které má specifickou povahu. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud by byly připuštěny takto pejorativní výroky na adresu konkrétních soudců, které nemají dostatečný skutkový základ, mohlo by to ochromit fungování justice, neboť by to vedlo k výraznému nárůstu námitek podjatosti, ať už ze strany účastníků řízení či ze strany soudce. Vzhledem k úloze, kterou soudy plní, totiž nelze přijmout, aby účastníci řízení slovně útočili na osobnost soudců soudu prvního stupně jen z toho důvodu, že jejich rozhodování či procesní postup pokládají za nezákonný, tak jako to učinil stěžovatel.
Za těchto okolností nepovažuje Ústavní soud za nezbytné posuzovat samostatně ústavnost dalších výroků stěžovatele, v nichž označil dotčeného soudce okresního soudu za „nebezpečnou osobu, masově zneužívající své pravomoci“.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy právo stěžovatele na svobodu projevu ve smyslu čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy neporušily.Ústavní soud neshledal důvodnými ani ostatní námitky a ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.;;
